Světice měsíce září, 4. 9. sv. Rozálie
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světice měsíce září, sv. Rozálie, kterou si připomínáme 4. 9., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.
Když někdy počátkem 30. let 12. století čekala žena hraběte Sinibalda dítě, jedné noci se jí zdál sen, v němž jí bylo zjeveno, že se stane matkou neobvykle krásné dcery. Ve snu dostala zároveň pokyn, aby jí dala jméno Rozálie. Stalo se tak.
Její rodina patřila k elitě Sicílie, na kterémžto ostrově se Rozálie narodila. Už jen to, že při křtu ji držel král Roger II. Sicilský, hovoří za vše. Rodiče si tím splnili křesťanskou povinnost a to bylo z jejich strany asi tak vše. Žitá víra nebyla na rodovém hradě vůbec doma, vše mělo čistě formální ráz. Nicméně Rozálie byla z jiného těsta a jevila o věci víry živý zájem. Bůh toto těsto hnětl, což šlo snadno, ježto Rozálie do těsta přidávala kvas nadšení pro Ježíše. Výsledkem byl její soukromý slib čistoty a zaslíbení se Božímu Beránkovi v tuhé askezi.
Otec o tom samozřejmě nechtěl ani slyšet, už jen proto, že pro ni měl vybraného ženicha. Rozálie se s ním nepřela, udělala něco, co po ní mnoho jiných, např. sv. Klára z Assisi – jednoduše zdrhla.
Honosné rodově sídlo vyměnila za nehostinnou jeskyni. Na jednu z jejích stěn vyryla nápis: „Já, Rozálie, dcera Sinibaldova, jsem se rozhodla žít v této jeskyni z lásky ke svému Pánu Ježíši Kristu.“ Původně chtěla vstoupit k sestrám basiliánkám, ale to díky svým kontaktům překazil její otec. Usadila se proto v poustevně.
Otec možná doufal, že ji drsné podmínky brzy přivedou k rozumu a Rozálie nakráčí kajícně zpět domů. Mýlil se. Rozálie v jeskyni rostla ke svatosti a prohlubovala svůj vztah se Spasitelem. A že by někdy bila hlavou o zeď a říkala si, co jsem to provedla, tak to ani náhodou. Její duchovní růst byl ovšem trnem v oku ďáblu, tak ji právě k této lítosti ponoukal. A že by prej mohla udělat daleko větší věci, kdyby svým životem svědčila o Kristu v nejužším kruhu rodiny.
Rozálie těmto myšlenkám brzy zatnula tipec: jestliže se doteď modlila a kála jak najatá, tak odteď se do toho opřela ještě víc. A Bůh nenechal tuto hraběcí dceru ve štychu. Poslal jí anděla, jenž ji přiměl, aby odešla na Monte Pellegrino, horu vzdálenou cca půl hodiny od Palerma. Už bylo načase. Rodiče rozeslali po okolí špióny, kteří vyčenichali Rozárčinu stopu a už si libovali, jak ji vymáknou a dodají rekomando pánům rodičům. Smůla. Rozárka v té době započínala poslední etapu svého života.
Nový bejvák byl ještě nehostinnější než ten předchozí – jeskyně úzká až běda, ze stropu kapala voda, prostě žádná sláva co do pohodlí. Rozálie si však své obydlí zkrášlila křížem a i díky němu si v něm lebedila.
Na sobě měla to, co jí poskytl les. O tělo se jinak moc nestarala, podrobovala ho velice tuhou askezí, na prvním místě měla duši, což vedlo k dalšímu jejímu růstu. Bylo jasné, že takto dlouho nemůže vydržet. A když jí anděl oznámil přesné datum smrti, zajásala a začala se ještě víc těšit na setkání se svým nebeským Ženichem.
Krátce předtím přijala z rukou jistého mnicha Cyrila Eucharistii – ten tak učinil na základě zvláštního vidění, v němž mu to bylo nařízeno. Psal se rok 1165. A podle legendy bylo oním dnem setkání Rozálie s Kristem 4. září. Hraběcí dcera však ještě neřekla zdaleka vše.
Úctě věřících se těšila od svého skonu a v nejednom případě vděčili lidé její přímluvě za odvrácení morové epidemie. Nejznámější je průběh epidemie černé smrti v roce 1625 v Palermu. Tehdy měl měšťan jménem Vincent sen, v něm mu bylo řečeno, že mor pomine, až bude nalezeno tělo kdysi dávno žijící poustevnice jménem Rozálie a vystaveno v katedrále. Jo, tak trochu se vědělo, že nějaká taková kdysi u Palerma „vegetovala“, ale nic víc. Tak hledali. Hledali a hledali a nakonec našli: v zasypané uzoučké jeskyňce našli ženu ležící na boku, jako by spící, s jednou rukou pod hlavou a druhou s křížem a růžencem na hrudi – tak bývá ostatně často zobrazována. U ostatků byl i nápis, který totožnost mrtvé potvrzoval. Ostatky vystavili na oltáři katedrály a mor záhy ustal. Zároveň ožilo na Rozáliinu přímluvu i několik mrtvých. Za pouhých pět let papež Urban VIII. sicilskou poustevnici svatořečil a nad její jeskyňkou byl vystavěn kostelík. Tento papež určil za její za den liturgické památky 15. červenec, tj. den, kdy byly nalezeny její ostatky, avšak Pius XI. v roce 1927 k tomuto datu dodal ještě 4. září, tj. Rozáliiny smrti. Toto datum časem převážilo.
Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: Autor: Juan Bautista Peña – [2], Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=77662453