Římskokatolická farnost KrnovSvětec měsíce listopadu, 3. 11. sv. Martin de Porres
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světcem měsíce listopadu, sv. Martin de Porres, kterého si připomínáme 3. 11., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.
Lidí, co to s tímto pohanským jménem dotáhli až do nebeského království, je povícero. Kupř. jistý rodák z peruánské Limy. Martin, Martina, Marta, to vše jsou jména, jejichž nositelé bývali ve starověkém Římě zasvěcováni bohu války Martovi. „Náš“ Martin však byl již odmala zasvěcen jedinému Bohu, což dosvědčil křest r. 1569 u stejné křtitelnice, u jaké byla sedm let dříve pokřtěna sv. Růžena z Limy.
V dětství mu nebylo zrovna hej. Coby nemanželský syn mulatky Anny Valasquezové a španělského šlechtice Jana de Porres dostával nejen od svých vrstevníků sežrat, že je „barevnej“. Zhruba v osmi letech (Martinových) jej otec přece jen uznal za svého a poslal do školy v Ekvádoru, spolu s dcerou, kterou s Annou ještě měl. Po pěti letech dostal de Porres senior nabídku na post gubernátora Panamy, ovšem musí se zříct nemanželských děcek a jejich máti. A protože nejsme v nějakém románě z červené knihovny, udělal to. A tak se milý Martin odebral zpět ke své matce. Jeho vysoce postavený padríňo na něj sice i nadále platil jakési alimenty, aby mohl dodělat školu, jenže nebyla to žádná hitparáda (některé prameny o přísunu peset z Panamy neříkají nic), takže chlapec musel přerušit študium medicíny a farmaceutiky a věnovat se mnohem praktičtější činnosti – vyučil se holičem.
Dlouho ovšem brady svým sousedům nemydlil. V 15 letech zahodil štětku i břitvu a hlásil se k dominikánům. Haló, můžu být jedním z vás? Smůla, hochu, předpisy to nedovolují. Jaké předpisy? No to máš tak, jsi míšenec, nemáš tatu, to prostě podle současných regulí nejde. A co mám teda dělat? Já za to nemůžu. Staň se terciářem, časem se ukáže… Ukázalo, ale nejprve se ukazoval Martin. Plnil roli nejposlednějšího, vykonával ty nejhorší práce, dřel jak barevnej. Když se to otec v Panamě dozvěděl, chtěl ho mocí mermo z kláštera dostat, gubernátorskej synek přece nebude otročit páterům. Ale Martin o tom nechtěl ani slyšet a ještě přidal. Bratři viděli, jaký poklad se jim v mladém Limanovi skýtá, a do řádu jej nakonec přece jen přijali. Tak už jsem dominikán, mohl ve svých 24 letech psát matce.
Záhy to o něm věděla nejen ona, ale celá Lima, ba celé Peru. Za svého života se stal legendou. Jeho hlavním zaměstnáním byla péče o choré v klášterním špitále. Péče, při níž se rozdával na všechny strany, ze všech sil. Nedělal rozdíly mezi lidmi, bylo mu fuk, jestli je člověk bílý, červený nebo zelený. Byl to na svou dobu ojedinělý přístup. Když byly prostory kláštera marody už přecpané, udělal lazaret z domu své sestry Jany. Co do askeze by mohl rodné Peru z fleku reprezentovat, nechával si nejnutnější minimum, zbytek rozdával chudým. Když pochyběly finance, nabídl se převorovi, ať jej prodá do otroctví a peníze z prodeje získané dá potřebným. Tíhnul i k fauně. Živil desítky psů a koček. Dokonce i myši měly u něj pré. Dle legendy se tak rozmnožily, že si jej kvadrián pozval na kobereček. Ta havěť musí pryč, hustil do něj. Myši prý se seřadily a cupitaly za svým dobrodincem kamsi do polí. Od té doby se mu říkalo „advokát myší“.
Byl nadán darem nebývalé moudrosti. O radu k němu chodili s prosíkem lidé z daleka i z blízka, ba i sám arcibiskup Limy nejednou zaťukal na dveře jeho cely. Martin ho uzdravil také z těžkého zápalu plic, když už jej každý odepsal. Nebyl to jediný případ zázračného uzdravení, který nese podpis „spoluautora“ Martin de Porres. Uměl to s lidmi, proto jej představení využívali k různým pochůzkám. Myší advokát nikdy nevynechal příležitost, aby při tom nepřipomínal Limanům nutnost pamatování na Boží záležitosti. Jednou si to tak mašíroval lesem s menším rancem, v němž nesl vyzískané jídlo pro své chudé. Přepadli ho loupežníci a předvedli před svého vůdce. To nebylo žádné dobračisko Rumcajs z Večerníčku, ale hrdlořez non plus ultra. Martin jej bezelstně požádal o nějaké drobné. „Jsi normální, nevíš, kdo jsem?“ ptal se jej lapka. „Vím, slyšel jsem o tobě až až. Tím víc tě prosím o to, abys pomohl mým chudým.“ Užaslého banditu to tak vzalo, že mu dal hrst mincí a pustil jej.
Martin dřel do úmoru, a když přes den kromě povinných společných modliteb už další nedával, modlil se v noci a spal denně, resp. nočně tak tři čtyři hodinky. Často se bičoval, aby tak odčiňoval hříchy své i svých bližních. Rozjímal o Umučení Páně a jeho kontemplace nabyla takových rozměrů, že byl nesčetněkrát viděn zalitý slzami nebo vznášející se nad zemí. Uměl číst v lidských srdcích, byl dokonce viděn na dvou místech najednou. Nemocní jej milovali, trpělivost a laskavost v jeho poznání neznaly mezí.
3. listopadu 1769 zemřel na malárii. R. 1837 jej Řehoř XVI. prohlásil za blahoslaveného a r. 1962 Jan XXIII. za svatého. Je patronem ošetřovatelů, holičů, soc. spravedlnosti, proti potížím s hlodavci, je zobrazován jako dominikán s křížem, růžencem, kajícím náčiním, košem s myšmi, často sytí hladové.
Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie:
Areyes108 – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=19081942
