Světec měsíce prosince, 9. 12. bl. Libor Wagner

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světcem měsíce listopadu, bl. Libor Wagner, kterého si připomínáme 9. 12., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Na tomto webu jsme vystřídali už několik svatých či blahoslavených a někteří další netrpělivě přešlapují ve frontě a čekají, až na ně taky přijde řada. Nyní se dostalo na muže s tak líbezným jménem, jako je (Libor – lat. libý, líbezný, tedy nejen v tomto případě nomen omen), a sice na blahoslaveného Libora Wagnera. Liborové jsou na oltáři zatím (!) jen dva. První z „Líbezných“ je biskup ze 4. stol. a kámoš sv. Martina. Druhým je blahoslavený mučedník připomínající tak trochu našeho sv. Jana Sarkandra.

V prosinci roku 1593 mohl krejčí Paul Wagner z durynského Mühlhausenu ušít svému synkovi první dupačky. Jeho liebe Frau Sibylla mu povila malého Liborka. Místo autíček si hrál s nitěmi a jehelníčkem a chvíli to vypadalo, že taťku bude v jeho stezích následovat. Knoflíky uměl přišít cobydup, obšívat knoflíkové dírky jakbysmet, klikatý steh zvládal levou zadní, zkrátka dobře z něj rostl krejčík s velkým „K“.

Aby dokázal aspoň krapet slabikovat, poslali ho rodiče do několika škol. Chtěli z něj mí učence, aby nemusel dřít jako otec. Libor se však poté neuchytil jako učitel, ale v té době už se začal skrytě zajímat o katolictví. Výsledkem toho bylo, že vstoupil do koleje vedené členy Tovaryšstva Ježíšova ve Würzburku, což jeho protestantská rodina hodně těžce nesla. Jezuité byli pro protestanty úhlavní nepřátelé, jednak měli fenomenální úspěchy ve školství, jednak byli hrází, na kterou narážely neúspěšně snahy protestantů o ztečení Církve.

Jezuité byli opravdu výjimeční, což brzy pochopil i Libor. A ježto k tomu byl otevřený, začal díky nim brzy chápat výjimečnost nauky, kterou oni hlásali, a výjimečnost Církve, ke které náleželi. Nešlo o náhlé obrácení, jaké se dostalo jmenovci jeho otce. Libor prošel i školami v Lipsku, Gothě, Štrasburku, ale jeho pravým Damaškem byl Würzburk. Ve třiceti (r. 1623) zde slavnostně složil katolické vyznání víry a rozhodl se stát knězem. Krejčovina jej nelákala, věděl, že „ucho jehly“ je příliš úzké na to, aby tam vešel s movitým jměním. Rozhodl se střádat jmění „nemovité“, a to nejen pro sebe, ale i pro ovce, jimž se stal pastýřem. Pastýřský dekret v podobě vysvěcení na kněze k tomu dostal r. 1625. Zbývalo mu ještě šest let života a pět let „pastvy“, „pastvy“ to opravdu úspěšné a znamenité. Pět let, neboť „narukoval“ až r. 1626.

Během této pětiletky vycházíval za svými ovcemi ze „salaše“ v Altenmünsteru-Sulzdorfu, ve své „rodné“ würzburské diecézi. Vycházíval za těmi svými i za těmi ztracenými. Vycházíval proto, aby jim do plic vdechl aspoň trochu katolického vzduchu, a zabránil jim tak zadušení, jež hrozilo na každém kroku. V Evropě řádila třicetiletá válka, rozpoutána vzbouřenci z řad české, německy mluvící šlechty, která se protiprávně postavila svému králi na odpor. Libor byl velice úspěšný resuscitátor a do Kristova ovčince – do toho jediného pravého Kristova ovčince – přivedl opravdu veliké „stádo“ zbloudilých oveček.

Pak však k městu dorazili protestanti z chladného severu – Švédové, prvotřídní řezníci a válečníci své doby. Farníci svého pastýře přiměli, aby se ukryl v nedalekém Reichmannhausenu, což se jim podařilo až po velkém úsilí, poněvadž Libor o opuštění svých oveček nechtěl ani slyšet. Nakonec si dal říct a jámu lvovou zaměnil za hadí díru. Místní klubko zmijí jej za halekání „Heja, heja Sverige!“ vydalo Švédům. Ze strachu anebo charismatického pátera nenáviděli? Těžko říct, každopádně tak Švédové získali ideální příležitost, jak si na jednom z papeženců zchladit žáhu a ukojit své sadistické choutky.

Převezli ho do mučírny hradu Meinberk a tam mu po pět dní dávali do těla takovým způsobem, že se to jen tak nevidí. Snažili se z něj vymlátit katolického ducha, ale kápli na nepravého. Postupně mu kladivem rozdrtili všechny prsty na nohou i na rukou, poté i obě loketní a pažní kosti. Marně. „Ich lebe, leide und sterbe päpstlich-katolisch! Ich lebe…“ byla jeho jediná odpověď, kterou bez ustání opakoval. „Žiji, trpím a zemřu jako římský katolík!“ – „Žiji, trpím a zemřu jako římský katolík! Žiji, trpím…“

Opakoval to i poté, co mu probodli nohy. Vzteky bez sebe mu proto uřízli jazyk, odtáhli ho k Mohanu, kde do něj vystřelili a jeden z vojáků jej pak ještě probodl šavlí. Bylo 9. prosince 1631.

Bylo nalezeno až za dlouhých pět měsíců. Kněz s velkým „K“, Libor Wagner, byl pochován nejprve v hradní kapli v Menberku, později byly ostatky přeneseny do Heidenfeldu. 24. března 1974 jej jmenovec jeho otce – Pavel VI. – beatifikoval. Blahoslavený Libor Wagner bývá zobrazován jako kněz s palmou, dýkou nebo mečem.

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: http://www.stjoseph.cz/libor-wagner/