Světec měsíce ledna, 28. 1. sv. Josef Freinademetz

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světcem měsíce ledna, sv. Josef Freinademetz , kterého si připomínáme 28. 1., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Do matriky v jihotyrolské farnosti Oies mohl tamní farář záhy po 15. dubnu 1852 vepsat jméno Josef Freinademetz. Neměl ani páru o tom, že křtí nejslavnějšího rodáka, jenž z Tyrolských Alp vyšplhá nejen k čínským Himalájím, ale rovnou do nebe. Ale po pořádku, nechme nejprve malého Jozífka, hovořícího toliko rétorománsky, naučit se na brixenském gymplu německy a následně vystudovat teologii, nechme jej místním biskupem léta Páně 1875 vysvětit na kněze a působit v nedaleké osadě ležící v Badijském údolí – San Martino. Páter Josef byl horlivý až běda a farníci si ho vbrzku zamilovali. On je též, jenže…

… táhlo jej to někam jinam, k mnohem větší oběti – na misie. Ne že by byl taková dobrodružná povaha, ale po hodinách s očima přišpendlenýma na svatostánek a s prosbami směřovanými Bohu, aby mu ukázal, kde jej chce mít, stále zřetelněji rozpoznával právě volání po „větším dobrodružství“. Po dvou letech v San Martinu se seznámil s P. Arnoldem Janssenem, zakladatelem Společnosti Božího slova neboli verbistů. Ti mají ve svých stanovách misijní činnost – zejména mimoevropskou. Se svolením svého biskupa pak r. 1878 odjíždí do misijního domu verbistů do holandského Steylu, který opouští již po roce. Nedostal však padáka, ale se spolubratrem Janem Křtitelem Anzerem umístěnku do daleké Číny. Dva roky se v Honkongu bifloval čínštinu a čínské manýry, aby byl poslán do provincie Šan-tung, kde se mezi 12 miliony obyvateli tísnilo plných 158 křesťanů.

Nemohli se spoléhat na linku 158, jen na modlitby a své spolubratry. „Zbytkem“ obyvatelstva totiž byli domorodí křesťané považováni za zrádce a jako takoví dostávali pořádnou sodu. P. Freinademetz s nimi. „Miluji své Číňany a mezi nimi chci být i pohřben,“ řekl jednou. Nepřišel sem kvůli vyhlášené čínské kuchyni, nýbrž kvůli místním lidem (i kuchařům), aby jim dal recept na život věčný. Počítal s možným utrpením, proto se nijak zvlášť nevzrušoval, když byl dobré dva kilometry vláčen po ulicích a takřka uvláčen k smrti, což nebyl jediný případ, kdy jen tak tak unikl smrti; nebrblal, když po úmorné snaze úspěšně vybudoval první křesťanskou obec a hned nato byl biskupem převelen jinam. Záhy po příjezdu do Číny mu to v hlavě dobře seplo, seznal, že bez pomoci laiků je nahraný. Školil je ostošest, vypracoval čínsky psanou příručku, vychovával kněze a misionáře z domorodců. Aby toho nebylo málo, byl rektorem semináře, spirituálem, správcem misijních území a provinciálem. Nebyl žádný suchopárný teoretik, ale praktik jak víno. „Jediný jazyk, kterému každý rozumí, je láska,“ říkával s oblibou a s oblibou tak mimochodem i jednal. R. 1903 už zde díky této jeho vyhlášené „kuchyni“ bylo na 26 tisíc křesťanů a 47 kněží, z toho 11 Číňanů.

S rokem 1898 přišlo i katastrofální zhoršení zdraví P. Josefa. O slovo se hlásila tubera. Příkaz biskupa, jímž byl jeho přítel J. K. Anzer, ho přiměl, aby se odjel kurýrovat do Japonska. V Nipponu byl ale jak na trní, furt ho to táhlo zpět do Číny, tak se tam nakonec ne úplně fit vrátil. V kapse měl však jednu jistinu – dopis od neznámé osoby, v němž stálo, že mu chce dát deset let svého života. Před sebou měl opravdu ještě deset let…

Ty chtěl strávit jen prací „v kuchyni“ Páně, proto odmítl pozvání zakladatele verbistů – P. Jannsena – do Steylu na slavnostní „banket“ pořádaný na počest stříbrného jubilea Společnosti. Měl jiné starosti – v Číně vypuklo politicko-náboženské povstání tzv. boxerů, jejichž heslem bylo více než výmluvné: „Podporu Čchingům, smrt cizincům!“ Křesťané dostávali pořádně zabrat. Neohrožený Tyrolák neuposlechl výzvy německých úřadů na vyklizení pozic a přestěhování do klidných vod přístavu Tsing-tao, a zůstal v misijní stanici Puoli. Zde mu šlo o kejhák skutečně dennodenně, stál dokonce před popravčí četou, ale jednomu mandarínovi se podařilo ho vysvobodit. Pohřbil dva své zabité spolubratry, ale zůstal se svými ovečkami a do Tsing-taa poslal jen skupinku sirot s prosbou, aby o ně bylo dobře postaráno.

Když byl biskup Anzer nucen odplout kvůli administrativním záležitostem do Evropy, suploval jej v úřadě právě páter Josef. Jako na potvoru zrovna v době, kdy v kraji vypukla epidemie tyfu. Josef se ani teď neflákal, a osobně pomáhal, kde jen mohl. Zastavil ho až tyfus v jeho vlastním těle. Byl převezen do biskupské rezidence v Tai-kiu. „Už je načase vydat se nahoru,“ prohlásil a nemyslil tím Mount Everest nebo K2, ale výšiny nebeské. Dne 28. ledna 1908 se do nich odebral. Pohřben byl pod 12. zastavením Křížové cesty. Dne 19. října 1975 byl papežem Pavlem VI. beatifikován, 5. října 2003 Janem Pavlem II. kanonizován.

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: https://vivatdeus.org/library/prm0097/