Světec měsíce března, 17. 3. sv. Patrik

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce března, 17. 3. sv. Patrik , kterého si připomínáme 17. 3., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Erin go brágh! – Irsko je věčné! zní ve staré irštině vyznání lásky k vlasti. Zelený ostrov nepodmaněný římskými legiemi si už více než patnáct století zachovává pravou víru, jíž do jeho půdy zasel apoštol Irska – svatý Patrik.

Na svět přišel kolem r. 385 ve vesnici Bannavem Taberniae v římské Británii. Když byl jeho tatík Calpurnius jáhnem a matka údajně příbuznou sv. Martina, člověk by byl řekl, že z něj bude křesťan jedna báseň. Jenže ouha! Veršování tohoto typu mu moc neříkalo, snažil se žít prozaicky, po svém. Všeho do času. Když měl šestnáct, přepadli západní pobřeží Británie irští nájezdníci a spolu s tisíci jinými ubožáky odvlekli do otroctví do své domoviny i milého Patrika.

V chladné a nelítostné cizině se zanedlouho rozpomněl na poezii křesťanství a vztah k víře u něj nabýval na intenzitě přímo úměrně jeho žalostnému postavení pasáka ovcí. Šestiletka, v níž své otroctví strávil, pro něj znamenala konverzi, která by u něj na svobodě nastat nemusela. Zároveň ho tvrdé podmínky zocelily pro další roky.

Po šesti letech, jež strávil u věčně bečícího stáda, si řekl, že ho už to nebaví a vlastně v otroctví též ne. Pláchnu, řekl si a naštěstí se mu to podařilo, takže po dlouhé době odloučení mohl v rodných vrátcích říct: „Mámo, táto, tak mě tu zase máte.“

Dojatí rodiče synáčka zapřísahali, ať už zůstane u nich na dvorku a nikam se nežene, ten Patrik ale doma stání neměl. Později to vylíčil takto: „A v noci se mi zjevil muž jménem Victorius. Přišel za mnou z Irska s množstvím listů a jeden mi podal. Úvodní slova jeho zněla »hlas Irů«. Jakmile jsem popatřil na další řádky, zdálo se mi, že skutečně slyším jejich hlasy… Takto na mne volali: »Prosíme tě, mládenče, abys přišel a mezi nás se vrátil«.“

Mládenec se ovšem musel nejprve nechat vzdělat. Podle jednoho životopisu byl žákem sv. Germana ve střední Francii. To byla značková adresa, svého mistra pak doprovázel na misie do Anglie, byl jím vysvěcen na kněze, a když r. 432 zemřel biskup Palladius, byl papežem posvěcen na prvního biskupa Irska.

V zemi, kde šest let živořil jako otrok, se do práce vrhl s neuvěřitelnou vervou a s radostnou zvěstí o Kristově výkupné smrti na kříži procházel celým ostrovem křížem krážem. Irsko bylo zemí, kde zákoník stavěl člověka nad jeho původ, přesto to nebyla žádná hitparáda. Byla to země, kde bujely nejrůznější formy pohanských kultů, z nichž prim hráli keltští kněží druidové. Samotní Keltové byli válečníci, z nichž měli do doby, než je poprvé porazili, panickou hrůzu i samotní Římané, a do Patrikova příchodu byli vůči křesťanství takřka imunní. Ale Patrikovi se hned tak kolena z něčeho nebo z někoho nerozklepala. Navíc mu roky strávené v otroctví poskytly nejen příležitost naučit se jazyku pro předešlé misionáře těžko srozumitelnému, ale rovněž i zvykům a mentalitě domorodců. Namísto totálního rušení pohanských svátků a zvyků je potíral po svém: Zaváděl postupně slavnosti a zákony církevní. A nebyl žádný žabař, „stádce oveček Kristových v Irsku pod všelikou péčí utěšeně rozrůstá a ze synů i dcer královských stávají se mniši a nevěsty Kristovy“,psal v jednom svém spise.

Nešlo o státem řízené konverze, a tudíž něco zištného, druidové se nevzdávali jen tak lehce, šli mu ustavičně po krku. Párkrát unikl smrti, ale ovce za svým pastýřem šly skutečně jako ty, které před lety nuceně hlídal jako nevolník. V Irsku nastal výbuch křesťanství, výbuch mnišství, v té době v Evropě ještě něco neobvyklého. Když pak jeho následovníci přinesli jako misionáři křesťanství na kontinent (a to až někde na území dnešního Ruska), museli dost slevovat, zejména v oblasti pokání, jelikož ne každý dokáže to co Ir. Je zajímavé, že ačkoli se pohanství zuby nehty křesťanství bránilo, zůstalo Irsko jedinou západoevropskou zemí, kde pro křesťanskou víru nezemřel žádný věrozvěst mučednickou smrtí. Patrik si své biskupské sídlo vybral v Armaghu, jenž se stal centrem ostrova známého na kontinentě jako „ostrov svatých“. „Pokřtil tisíce, vysvětil bezpočet kněží, dával dary králům, úpěl v železech…“ S tímto vysvědčením mohl klidně r. 461 v Downu vypustit duši.

Ionmhain Patricius – milovaný Patrik se stal hlavním patronem Irska a 17. březen je národním svátkem. Irové nosí ten den na klobouku či oděvu jetelový trojlístek, pomocí něhož měl apoštol Irska pohanům názorně vysvětlit nauku o Nejsvětější Trojici. Je patronem kovářů, bednářů, kadeřníků a horníků, je vzýván proti obtížnému hmyzu a nemoci dobytka.

Autor textu: Libor Rösner