Světec měsíce, 16. 8. sv. Roch z Monpellieru
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Sv. Roch, který má svátek v tomto měsíci, nám tak může být velmi dobrým vzorem.
Roku 1295 začala ve francouzském Montpellier rodinná idylka. Zbožní rodiče přivedli na svět syna jménem Roch. Neměla však dlouhého trvání. Otec i matka mu brzy zemřeli a chlapec se tak musel o sebe postarat sám. Otázku, jak se uživit, vyřešil kulantně: zděděný majetek rozdal chudým Montpellieranům a vydal se do světa. Ne ovšem na vandr, nýbrž na pouť. A když už, tak na pořádnou: rovnou do Říma, tam přece vedou všechny cesty, jak ho učili.
Roch byl dobře stavěný a fyzicky velmi zdatný. Není proto divu, že si zvolil trasu, jíž se před staletími vydal na Apeninský poloostrov Hannibal – přes Alpy. Nešlo mu však o dobytí Věčného města, leč o dobytí nebe. V městečku Akvapendenta se poprvé dostal do styku s morovou epidemií. Roch, i když moh‘, před ní neutekl, ale vrhl se s ní po vzoru Hannibala do boje. S obdivuhodnou odvahou, láskou a obětavostí začal pomáhat takto postiženým, ošetřoval je a nosil jim potravu. A to nejen v této díře, ale později i na jiných místech. Řadu z nich se mu podařilo vyléčit.
Charisma mimořádného uzdravování u sebe však objevil až v Římě. Po tři roky v tamních špitálech ošetřoval nemocné a uzdravoval je pouhým znamením kříže. Sám se morem nakazil, ale podařilo se mu přežít. Po třech letech tvrdé a obětavé služby se vydal opět jako poutník na cestu zpět do vlasti. Už jaksi automaticky na ní pomáhal napadeným morovou hlízou, až to v Piacenze přišlo i na něj.
Aby nikoho nenakazil, chtěl Roch jako pes zalézt někam za roh. Vybral si líbezný koutek u řeky Pádu. Na každý pád byl připraven na smrt. Jenže tak „lehce“ ze světa odejít neměl. Anděl, jenž se mu zjevil, mu dodal energii a chuť do života, a dobrý apetit mu udržoval pes, který mu denně nosil v mordě chleba. Díky tomuto psisku nezemřel hlady, a jelikož se vykurýroval i z tohoto moru, mohl pokračovat vesele dál.
Tak šel a za nějaký čas se konečně navrátil do rodného Montpellieru. Nezapomněl na ně. Nicméně jeho rodáci zapomněli na něj. Ve špinavém a po přestálých chorobách i notně zbídačelém poutníkovi Rocha nepoznali. Považovali ho za špiona. Drapli ho a uvrhli za mříže. Strávil za nimi celých pět let, aniž byl poznán a aniž by prozradil svou totožnost. Neměl asi potřebu se legitimovat, neustále se modlil, rozjímal a obětoval své žalářování Stvořiteli. Po této pětiletce se mu brány vězení konečně otevřely. To už však nevnímal. Dne 16. srpna 1327 byl ze své cely vynesen na nosítkách přikrytý plachtou. Krátce předtím byl identifikován knězem, který jej přišel zaopatřit. Na zuboženém těle spatřil páter mateřské znaménko, které asi bylo tak typické a známé, že Rocha podle něj i po letech poznal.
Část ostatků tohoto světce je i v katedrále sv. Víta. Za svatého jej prohlásil papež Urban VIII. Sv. Roch je patronem automobilistů, nemocných a nemocnic, lékařů a lékárníků, ochráncem proti moru, choleře, nákazám, chorobám nohou a proti neštěstí a města Benátek, kde se těší obzvlášť velké úctě. Bývá zobrazován jako poutník, s kloboukem, holí, lahví, krabicí, mečem a samozřejmě se psem. Často má na noze morový vřed. Jeden jemu zasvěcený kostel stojí v nedalekých Petrovicích u Krnova, kaple pak u Zlatých Hor.
Autor textu: Libor Rösner
Fotografie: Wikipedia, web Ostravsko – opavské diecéze a farnosti Zlaté Hory