Světec měsíce března, 10. 03. Kvirion a mučedníci sebastijští

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce března, 10. 03. Kvirion a mučedníci sebastijští, kteří mají svátek v březnu (10. 03.), nám tak mohou být velmi dobrým vzorem.

Určitě vám něco říká tzv. Milánský edikt vydaný císařem Konstantinem, jenž uzákonil křesťanství jako právoplatné náboženství v Římské říši. Učili jsme se, že od vydání tohoto dokumentu byli křesťané, dosud pronásledovaní, za vodou. Jenže ona to zas taková idylka nebyla. Přinejmenším ne ve východní části říše, kde vládl jistý Licinius. Podle toho, jak postupoval, můžeme v klidu použít onu otřepanou frázi, že jej ani nenapadlo toto ustanovení přijmout. Už jen proto, že Konstantina, mírně řečeno, zrovna nemusel.

I rozhodl se jednoho krásného dne, že ve své části Římské říše křesťanství vymýtí. Zbavil se Kristovců, jak se křesťanům mezi pohany říkalo, ve svém okolí a lidu nařídil obětovat římským bohům. Tedy starý nedobrý zvyk dřívějších panovníků, na který dojel nejeden křesťan, jenž si odmítnutím předplatil místo na popravišti. Nejinak tomu bylo i v časech Liciniových. Licitovat nemohl nikdo – obětovat modlám, nebo obětovat život. A jak už to známe z naší doby, pokud chcete ovládnout stát, musíte mít v první řadě k ruce ozbrojené složky, v té době legie. To věděl i Licinius, proto umíněně bazíroval na tom, aby úkon obětování modlám provedl každý legionář. A tu začíná náš příběh.

Je rok 320. V maloarménském městě Sebastii na řece Pontu tábořila legie, o jejíž statečnosti se vyprávěly legendy. Však se jí taky přezdívalo „Blesková“. Byla to taková elitní jednotka, řeklo by se dneska. Jednou si tyto borce nechal císařský náměstek Agricola nastoupit na buzerplac a přečetl jim císařský výnos. Ještě ani nedočetl a vystoupilo čtyřicet mužů, kteří tvořili jádro „Bleskové“ legie, jakousi elitu elity. Jménem svého mluvčího Kviriona prohlásili, že až dosud sloužili císaři věrně a vzorně, ale že se nemohou zpronevěřit Králi nejvyššímu – Kristu. „Chlapi, asi budeme muset jít kvůli Kristu do bitvy,“ řekl svým druhům.

Co teď? Agricola si nevěděl rady. Poslal posla k Liciniovi. Ten to nejprve zkusil po vzoru ďábla při pokušení na poušti. Sliboval jim hory doly, když odpadnou, ale s nimi to ani nehlo. Pak začal dělat bububu. „Nebudete-li obětovat našim bohům, čeká vás krutá smrt.“ „A co jako? Tolik jsme zkusili kvůli pozemskému vladaři, myslíš, že to pro nás bude nějaký problém zkusit něco podobného kvůli Vladaři Nejvyššímu? Ty svoje hodnosti, odměny, vyznamenání si nech! Nám jde jen o korunu věčné slávy.“ 

To se císaře dotklo, bral to taky dost osobně. Agricola se za ně sice snažil lobbovat. Jako vojáka na něj zapůsobila jejich neochvějnost a dobře též věděl, co v minulosti dokázali. „Žádné také,“ rozhodl Licinius, „ať umírají a ať umírají pomalu. A ať mají před očima celou tu dobu to, oč přicházejí.“ 

Předehrou k vlastní „zábavě“ bylo bičování. Zrovna začínalo postní období, byla noc, venku kosa jak v ruském filmu. Byli vyvedeni ven a postaveni na zmrzlou vodní nádrž – samozřejmě nazí a bosí. Před očima měli otevřené lázně, z nichž sálalo příjemné teploučko, vonělo pečené masíčko, rozlévalo se vínko a tančily a zpívaly obnažené krasavice. Z ledového pekla vedlo jen pár mramorových schůdků přímo mezi hodující a veselící se společnost. Stačilo udělat jen krok, jeden jediný krok. Nebo zvednout ruku na znamení změny názoru. Jeden jediný krok, jedno jediné gesto…

Navzájem se povzbuzovali, navzájem si dodávali odvahy a sil, společně zpívali žalmy. Ledová krusta obalila jejich čerstvé rány po důtkách a jak zimomřivě přešlapovali z nohy na nohu, zůstávala na ledě přilepená kůže z chodidel a krvavé šlápoty. A do toho ta hudba, lákavé teplo, nahé krasotinky. „Ježíš! Ježíš! Ježíš!“ volají na kost promrzlí legionáři, aby aspoň sluchové vjemy nedráždily jejich tělesnou schránku.

Vojín, který stál u nádrže a hlídal je, pohlédl v jednom okamžiku k nebi a uviděl něco podobného jako sv. Štěpán – nebe otevřené. A tou průrvou vyletovali andělé a nesli zářící korunu. Otrlého legionáře to hodilo na kolena. S hrůzou vykřikl: „Bůh křesťanů přichází!!!“ Jenže když pak pohlédl k nebi ještě jednou, napočítal jen třicet devět andělů a stejný počet korun. Než si stačil uvědomit, že hlídá čtyřicet vzdorujících, jeden z nich vykročil k mramorovým schůdkům. Okamžitě se ho ujali otroci a zavedli do stanu. Tam už pro něj byla připravena teplá voda v bazénku, jenže sotva tam vkročil, klesl jak podťatý – srdce nevydrželo náhlou změnu teploty a vypovědělo mu službu.

A pak se odehrálo něco, co známe jen z amerických filmů. Voják, který je až dosud hlídal a který spatřil ty anděly, sundal zbroj, svlékl šat a přidal se k třiceti devíti mrznoucím druhům, pohybujícím se už na pokraji smrti. Vyznal přede všemi Ježíše Krista a poprosil těch devětatřicet o modlitbu, aby vydržel. Když pak kolem půlnoci jako jeden z posledních vypouštěl duši, zahlédl ještě čtyřicátého anděla s mučednickou korunou, kterou nesl právě pro něj.

Když se o výsledku dozvěděl Licinius, strašně se rozzuřil. Nechal zpřerážet údy zmrzlých legionářů-křesťanů, což byl symbol nejvyšší potupy, a jejich těla spálit. Zbytky ohořelých těl pak byly vhozeny do řeky Pontu. Sebastijský biskup nechal posléze tyto ostatky vytáhnout a uložit na čestném místě. Později se dostaly do celého světa. Zde jsou jejich jména: Kvirion (Quirio), Kandidos, Domnos, Isychios, Iraklios, Smaragdos, Eunoikos, Valentios, Vivianos, Klaudios, Priskos, Theodulos, Eutychios, Ioannis, Xanthias, Ilianos, Sisinios, Angios, Aetios, Flavios, Akakios, Ekdikios (Ekditos), Lysimachos, Alexandros, Ilias, Gorgonios, Theofilos, Dometianos, Gaios, Leontios, Athanasios, Kyrillos, Sakerdonos, Nikolaos, Valerios, Filoktimonos, Severianos, Chudion, Aglaios a Meliton.

Autor textu: Libor Rösner
Foto světce: wikipedia.cz