Světec měsíce května, 15. 05. sv. Isidor z Madridu

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce května, sv. Isidor z Madridu., který má svátek 15. 05., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Není známo přesné datum, kdy se světec, jemuž budeme propírat prádlo tentokrát, narodil, zato je však známo, že pocházel z velmi chudé madridské rodiny.

Chudoba cti netratí, říká se v české kotlině. Beze zbytku to platilo i na Pyrenejích, alespoň u rodiny, do níž se malý Isidorek narodil, rodiny vpravdě ryzí a zbožné. Byla to skvělá devíza do budoucna. Možná právě chudoba přinutila jeho rodiče přesídlit na venkov. Tu už jako malý muchachito poznal, co je to tvrdá selská dřina. Poté, co osiřel, zůstal jako námezdní dělník pracovat na pozemcích bohatého statkáře Jana Vera.

Práci zvládal v pohodě, všecka čest, ale nebyla rozhodně číslem jedna v jeho životě. Tím byl Bůh. Denní účast na mši svaté byla pro něj stejně přirozená jako dýchání a bez modlitby nedal ani ránu. Rozhodně však u něj nešlo o nějakou pózu, jeho zbožnost byla opravdu hluboká (dá-li se vůbec nějakým pomyslným hloubkoměrem měřit něčí zbožnost), což se promítlo i do jeho života. Jsou lidé, u nichž prostě poznáte, že žijí opravdu s Bohem a v Bohu. To byl příklad i našeho mladého čeledína. Pokora a poctivé jednání pro něj rozhodně nebyly španělskou vesnicí, což neuniklo statkáři donu Juanovi – panu Janovi. Vbrzku k němu choval maximální možnou důvěru. Závist rozhodně není doménou jen českých maloměšťáků, ale i španělských vesnických buranů. Ta ještě vzrostla, když statkář Vera povýšil Isidora před nastoupenou jednotkou na vrchního čeledína. Začali ho pomlouvat, že se pořád jen modlí, jinak že je obyčejný nemakačenko. Ač se to Verovi nezdálo, vždyť všechnu práci Isidor přece vždy perfektně odvedl, přece jen se šel jednoho krásného dne přesvědčit, co je na těch řečech pravdy. A opravdu – když přišel na pole, spatřil milého Isidora, kterak si namísto orání klečí před křížem a vehementně se modlí. Už už ho chtěl seřvat, ale ve stejné chvíli si všiml, že pluh, u něhož měl správně být, nestál ladem. Uviděl u něj dva anděly orající za jeho čeledína.

Svůj vysoký post nezastával Isidor dlouho. Muslimští Almorávidové neměli pochopení pro jeho další postup a obsadili Madrid. Isidorovi a všem ostatním nezbylo nic jiného než vzít nohy na ramena a pelášit odtud co nejdál. Vydechl si až v Torrelaguně. A jen co si vydechl, začal lapat po dechu znova – to když uviděl krasavici jménem Maria Torbia. Když ho konečně popadl, vyznal jí zajíkavě svou lásku. Jaká byla jeho radost, když ho neodpálkovala. A ještě větší, když mu už jako jeho právoplatná choť povila syna. Ale největší radost zakoušel každý den po jejím boku, neboť na vlastní kůži prožíval to, co znamenají slova Sírachovcova: „Blaze muži dobré ženy.“ Že nejde o frázi, která má vyplnit prázdné místo, si můžete vzpomenout 9. září, kdy se slaví mimo jiné památka blahoslavené Marie Toribie…

Isidor a Marie byli párek jak vystřižený z katechismu. Žili zbožně, skromně, poctivě, zkrátka příkladně křesťansky. Když se jejich maličký syn Illán utopil ve studni, nic Bohu nevyčítali. Vyložili si to po svém: Boží vůle je, aby děti neměli, aby se tak mohli rozdávat všem okolo. Když třeba Isidor zjistil, že na jednom místě u Madridu, kam po vyhnání musulmanů zase vrátili, je nedostatek vody, ve svém volném čase tam po několik měsíců kopal tak dlouho, než konečně vytryskl pramen, takže zmožení dělníci a pocestní konečně mohli svlažit rty, co hrdlo ráčilo. Isidor pomáhal, kde mohl: nemocným, dětem, trpícím, hladovějícím. S manželkou si ponechávali jen to nejnutnější, ostatní rozdávali, a když jim i to poslední jakási straka ukradla a takřka tím přivedla dávno před Nerudovým panem Vojtíškem „žebráka“ na mizinu, odpustil neznámému nenechavci a žil dál svým poctivým životem.

Ten byl trnem v oku u jeho spolupracovníků, stejně jako svého času u Jana Vera či později, na jeho druhé štaci v Torrelaguně. Zase ta samá písnička: že se modlí, místo aby makal. Jenže Isidor dělat uměl – a dobře, nebyl to žádný Pat nebo Mat. „Klidně nahradím veškerou škodu, když nebude úroda stejná jako u sousedů,“ měl prohlásit. V době žní pak nemusel nahrazovat nic, úroda byla větší než u všech okolo.

Stejně jako se neví, kdy se Isidor narodil, neví se, kdy zemřel. Patrně někdy kolem r. 1130. Zato se však ví, jak žil. Nejen proto jej Pavel V. r. 1619 blahořečil. Původně byl Isidor

pohřben na hřbitově u kostela sv. Ondřeje. U hrobu docházelo k četným zázrakům a náhlým uzdravením. Když pak byl hrob r. 1212 na základě Božího vnuknutí otevřen, našli jeho tělo i oděv neporušené. R. 1622 pak byl Řehořem XV. svatořečen. Lobboval za něj i král Filip III., který své uzdravení – v době, kdy už ho všichni odepsali – přičítal Isidorově přímluvě. Na kanonizační bule však chyběl papežův podpis – jak symbolické u světce, který sám číst ani psát neuměl. Vše napravil až Benedikt III. r. 1724.

Sv. Isidor je patronem farmářů, zemědělců, pracujících na poli, dělníků, přímluvcem za déšť, proti suchu, za dobrou úrodu, manželů, proti a při smrti dětí, Madridu, zemědělských družstev. Bývá zobrazován v selském oděvu, s motykou, pluhem a dvěma anděly.

Autor textu: Libor Rösner
Foto světce / Isidor z Madridu – Wikipedie (wikipedia.org)