Světec měsíce července, 30. 07. sv. Leopold Mandić
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce července, sv. Leopold Mandić, kterého si připomínáme 30. 07., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.
Petar a Dragica Mandićovi z městečka Herecg Novi, ležícího u známé boky Kotorské, měli dvanáct dětí. To nejmladší, dvanácté, přišlo na svět stylově 12. května, v roce bitvy u Hradce Králové (1866). Dostalo jméno Bohdan a chatrné zdraví do vínku. Chlapec špatně viděl, zajíkavě mluvil, potýkal se s artérií a dorostl pouhých 135 cm. Oproti svým dlouhatánským vrstevníkům však tento prcek dorostl nebetyčných výšin duchovních.
Nebál se např. vyčinit kámošům, kteří vedli chlípné řeči, stejně jako mu nebylo zatěžko říct do očí jisté mladé Frau, že se svým mini ohozem není zrovna vzorem cudnosti. Buď jak buď, brali ho už tehdy. Kluci utichali, ženská přes sebe přehodila šátek. Jsou však věci, s nimiž nelze pohnout tak snadno, připomeňme např. odvěké nepřátelství mezi katolíky a pravoslavnými v balkánských končinách. A jako z udělání věc, kterou jsme zmínili čirou náhodou, ležela Bohdanovi v žaludku nejvíc.
Rozhodl se proto, že se stane misionářem sjednocení těchto dvou křesťanských vyznání, že půjde na Východ, aby tam plnil vysněné povolání. Měl za to, že u kapucínů mu to půjde nejlíp od ruky. Obrátil se tedy na představeného kapucínského kláštera ve svém rodném hnízdě, kterýžto jej obratem odtrejdoval na dvouletá studia do Udine. Tam se sice zhrozili, jakého lazara jim poslali, ale záhy doznali, že v Bohdanově slabém těle je více než zdravý duch, proto mohl posléze absolvovat noviciát a svědomitě plnit všechny povinnosti řeholníka. A když mu chtěli představení ulevit právě kvůli zdraví, odpověděl, že nemá zájem. Noviciát ukončil, stejně jako filozofii v Padově a teologii v Benátkách. V září r. 1890 pak přijal kněžské svěcení. Už ovšem ne jako Bohdan, ale jako Leopold, kteréžto řádové jméno obdržel zároveň s řeholním hábitem. Patnáct let se potloukal po různých klášterech, až zakotvil v Padově, kde mělo být jeho hlavní náplní zpovídání.
Místo smiřování dvou vyznání tak měl Polda smiřovat hříšníky s Bohem. Nemusel přitom ani příliš zatínat zuby, jedna duše mu totiž sdělila: „Otče, Ježíš mi přikázal, ať vám řeknu, že každá duše, které tady pomůžete, bude vaším Východem.“ Do dobývání tohoto Východu se pustil s pravou balkánskou vervou. Veškeré obtíže přitom obětoval za svou rodnou vlast. (Nejde o žádnou frázi. Když na něj italské úřady během 1. svět. války naléhaly, ať se zřekne chorvatské národnosti, a tudíž příslušnosti k rakousko-uherskému mocnářství = italskému nepříteli, odpověděl, ať na něco takového šupito presto zapomenou. Horkou balkánskou krev pak musel rok chladit ve studeném apeninském chládku.) Zpovídal až patnáct hodin denně, mnohokrát se stalo, že neobědval ani nevečeřel, v malé cimře, v níž zpovídal, před ním poklekali sedláci, dělníci, studenti, univerzitní profesoři, kněží i biskupové. Proslul mimořádnou laskavostí vůči kajícníkům. „Proč bych měl ponižovat ty, kdo se přišli smířit s Boží láskou? Ponížil snad Kristus Máři Magdalénu nebo celníka?“ ptal se. Když za ním např. přišel postarší námořní důstojník a prohlásil, že kdysi nepustil k umírajícímu příteli kněze, ač si to dotyčný přál, vyhrkly Leopoldovi z očí slzy lítosti a zajíkavě mu to vyčítal: „Cos to provedl?! Víš, co znamená život věčný?! Proč jsi svého přítele vystavil nebezpečí záhuby?! Pláču nad tvým nelidským počínáním. A i ty svůj hrozný čin oplakávej.“ Ve starém mariňákovi, jenž se původně zpovídat nemínil, se při pohledu na upřímné slzy maličkého páteříka hnulo svědomí, vykonal okamžitě životní zpověď a zcela změnil svůj život.
Páter Leopold byl zpovědníkem stejného ražení jako jeho dva svatí kolegové – sv. Jan Maria Vianney a sv. padre Pio. Však se mu taka říkalo „Vianney dneška“. Měl dar nahlížet do lidského srdce. Když poznal, že ho chce někdo při zpovědi oblafnout, okamžitě s ním vyběhl. Dokázal též nahlížet do budoucnosti, předpověděl např. životní povolání mnoha osob, druhou světovou válku či bombardování Padovy. Na otázku, zda to schytá i kapucínský klášter, přikývl, ale dodal, že jeho zpovědní cela vyjde ze zásahu nedotčena, poněvadž v ní Bůh prokázal mnoho milosrdenství hříšníkům.
Od r. 1940 začal malý velký cappuccino vůčihledně chřadnout. V zimě r. 1941 byl na tom už tak zle, že mohl už jen ležet. Ovšem žádné velké leháro se nekonalo, i na posteli vesele zpovídal. Na jaře r. 1942 se mu po krátkém zlepšení opět přitížilo. Při transfúzích v nemocnici u něj chlapci v bílém odhalili rakovinu hltanu. Nemohl ani jíst, bolesti se stupňovaly geometrickou řadu, přesto však nadále zpovídal. A to i 29. 7., kdy od něj odešlo s rozhřešením plných 50 penitentů. Vyčerpaný večer usnul, aby se ráno probudil do posledního dne své pozemské pouti.
30. 7. přišel o půl šesté do kaple, aby v ní hodinku rozjímal. Pak se odebral do sakristie připravit se na mši. Při oblékání bohoslužebného roucha však zkolaboval. Spolubratři ho odnesli do jeho cely, kde ho představený poté, co se probral, zaopatřil. Otec Leopold vše pozorně sledoval. Po skončení obřadů posledního pomazání se spolu s bratřími pomodlil tři Zdrávasy a Salve Regina. „Ó, milostivá, ó přívětivá, ó, přesladká Panno Maria,“ řekl ještě a pak už umlkl navždy.
Naplnil tak vlastní vizi kněžské smrti: „Kněz by měl umírat vyčerpán ze své služby, žádná jiná smrt pro něj není hodná.“ Pohřeb se konal 1. 8. Přestože Evropu zmítala válka, přišly se s malým páterem rozloučit statisíce lidí. Na jeho rakev nesenou v průvodu doslova pršely květiny, lidé před rakví houfně klekali, zádušní mše pak musela být sloužena v největším kostele ve městě. Jeho hrob a místnůstka, v níž zpovídal, se staly cílem poutí nesčetných zástupů, jakož i místem obdařeným milostmi. Když v r. 1962 odsouhlasil papež Jan XXIII. proces jeho blahořečení, bylo tělo nalezeno neporušené. Za blahoslaveného vyhlásil kapucínského kněze P. Leopolda Bohdana Mandiće, OFMCap., r. 1976 Pavel VI., o sedm let později pak Jan Pavel II. za svatého.
PS: 14. května 1944 došlo k bombardování Padovy. Velká část města byla srovnána se zemí, včetně kapucínského kláštera. Jen jedna místnost bombardování přečkala…
Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: wikipedia