Světec měsíce září, 25. 09. sv. Mikuláš z Flüe

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce září, sv. Mikuláš z Flüe, kterého si připomínáme 25. 09., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

V krásném prostředí švýcarských údolí, kde se prohánějí fialové krávy, se v roce 1417 narodil flüelskému zemskému radnímu synátor Mikuláš, z něhož se již záhy vyklubalo velice zvídavé dítko, interesující se především náboženskými problémy. Toto hobby jej přivedlo k P. Heymonu Amgrundovi, faráři ze Stansu, jenž ho obeznámil s křesťanskou mystikou. Tím bylo o budoucnosti malého zvídalka rozhodnuto, lépe řečeno o vzdálenější budoucnosti – o tom ale až později.

Nejprve ho nechme oženit s půvabnou Dorotou Wyssovou, vždyť přesně toto chtěli jeho drazí rodičové. Mladý ženáč se moc neškubal, ačkoli ho to táhlo k benediktinům. Mohl tak s velkou radostí desetkrát nést své dítko ke křtitelnici domovského kostela. V rámci vyváženosti to s Dorotou rozdělili na půl: pět synů a pět dcer. Ve volném čase pak hospodařil na svém menším statku, byl činný v životě místní samosprávy – stejně jako jeho tatík Jindřich byl svými sousedy zvolen radním, soudcem jejich kantonu, a dokonce se stal (tak vysoko to taťka nedosáhl) poslancem svého kantonu v rámci Švýcarské konfederace. Ani jako voják se neztratil – coby oficír si získal velkou vážnost zacházením se zajatci a péčí o chudé nebo kostely.

Potom ale přišel 16. říjen anno Domini 1467. Mikuláš opustil rodinu, aby po zbytek života trávil své dny jako poustevník. Jeho nejmladší děcko mělo tehdy asi šestnáct týdnů, padesátiletý Mikuláš však toužil hledat a dosáhnout dokonalého způsobu života. Případný odsuzovatel nechť vezme v úvahu fakt, že od rodiny odešel s výslovným souhlasem manželky a starších dětí (nejstarší kluk byl farářem), kteří bez jakékoli diskuse znali svého manžela, resp. tátu více než dobře, více než my. Navíc hovoříme o době vrcholného středověku, jehož mentalita byla (zejména v náboženských otázkách) úplně jiná než ta naše, především byla daleko blíže Bohu. Mikulášova causa nebyla jediná svého druhu, vždyť kolik takových případů bylo ve šlechtických, potažmo panovnických rodech, kdy jedinec, živený abnormálně silnou touhou po bezbřehém následování Krista, opustil zajištěnou (!) rodinu a dožil v ústraní kláštera nebo poustevny. Přesto však byl tento krok pro jeho okolí určitě obtížně stravitelný. Nebylo to ale samozřejmě tak, že by se ráno probudil, protáhl se a u snídaně řekl: „Dorka, já odcházím! Měj se!“ Předcházela mu četná zjevení, jichž se mu dostalo ve snu, a v neposlední řadě i celé jeho založení, které mělo svůj počátek hluboko v dětství a které se v průběhu let formovalo a formovalo, až se zformovalo do této podoby.

Štrádoval si to do Alsaska, kde se pohybovala komunita reformovaných benediktinů, tzv. Božích přátel (Gottesfreunde), kteří byli v úzkém spojení s mystiky z Porýní. Ale už během cesty udělal (opět pod vlivem snu) čelem vzad a plný stesku po domově se vrátil zpět. Ne ovšem domů, do chaloupky, to by popřel sám sebe i své vnuknutí. To mu nařizovalo obléct poustevnický overal a vést lidi svým příkladem i slovem k bohabojnému životu. Usadil se na hoře Ranft, kde si na kraji rokle Melch postavil chatrč, v níž strávil dalších bezmála devatenáct roků. Po celou dobu žil pouze z Eucharistie, kajících skutků a modlitby. Tuto skutečnost potvrdilo i vyšetřování komise sestavené místním biskupem. 

Z dřívějšího pana rady, váženého otce rodiny či podivína utíkajícího od rodiny se vbrzku stal „bratr Klaus“, který jako nástroj Ducha Svatého radil všem, kteří za ním do jeho poustevny pro radu přišli. Byl jejich duchovním vůdcem a usiloval je přivést k Bohu. A lhostejno, byl-li to pán nebo kmán, byl tu pro všechny. Díky jeho vlivu nedošlo k roztříštění Švýcarské konfederace, k válce Konfederace s Rakouskem či mocnými městskými státy Milánem či Basilejí…  

Ale vše má svůj konec, i život člověka, i život bratra Klause, Tvůrce míru, Otce vlasti, jak zněly jeho další přídomky. 21. března 1487 vydechl naposledy. Ačkoli to byla ve švýcarských zemích hvězda první velikosti, blahořečení se dočkal až r. 1669, svatořečení pak o další tři století později – Piem XII. r. 1947, tedy v roce, kdy by slavil kulatiny. Stal se hlavním patronem Švýcarska, bývá zobrazován jako vousatý poustevník s holí a růžencem. 

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: wikipedia