Světec měsíce listopadu, 15. 11. sv. Albert Veliký

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světec měsíce listopadu, sv. Albert Veliký, kterého si připomínáme 15. 11., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Narodil se kolem roku 1200 ve švábském Lauingenu. Po studiích v Bologni a Padově se stal „obětí“ bl. Jordana Saského, muže, který se svým charismatem a schopnostmi zasloužil o vznik stovek dominikánských konventů po celé Evropě a zlanařil do řádu tisíce mladých adeptů. U Alberta uspěl léta Páně 1229. 

Mladý Lauingeňan vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Poté vyučuje na řadě univerzit, následně vede jako první Němec katedru na Sorbonně, setkává se tu se svým velkým žákem sv. Tomášem Akvinským a oba spolu odcházejí do Kolína nad Rýnem, kde měl Albert řídit generální studium dominikánů. Stává se představeným německých řádových provincií, aby pak byl papežem jmenován řezenským biskupem. Zde hrubě obutému mnichu přezdívají „Bundschuh – Opánek“. Po třech letech je na svou žádost úřadu zbaven, pobývá na papežském dvoře, stává se důvěrníkem velkého papeže Řehoře X. a císaře Rudolfa Habsburského. V roce 1274 se účastní koncilu v Lyonu a o šest let později 15. 11. 1280 umírá v dominikánském klášteře sv. Kříže v Kolíně. 

Vytvořil dílo, které zahrnuje poznatky ze všech tehdy známých oborů, psal spisy teologické, filozofické, mravně-společenské, matematické, přírodovědecké… Měl v malíčku celého Aristotela, Dionýsa Areopagitu, perfektně znal sv. Augustina, ale i arabské učence. Díky svému až abnormálnímu záběru a vědomostem byl nazýván „Doctor universalis – „Učitel všech věd.“ Obdržel též přídomek „Veliký“. Léta Páně 1484 nebo 1485 jej papež Innocenc VIII. blahořečil a jeden z jeho nástupců na Petrově stolci Pius XI. ho roku 1931 svatořečil a jmenoval Učitelem církve. V roce 1941 byl pak prohlášen za patrona přírodovědců.

Sv. Albert Veliký bývá zobrazován v dominikánském rouchu, popřípadě s berlou a mitrou nebo jako biskup v pontifikáliích. V obou případech je dalším atributem i kniha, někde i psací náčiní.

Nebyl to žádný suchopárný vědec zalezlý v šeru studovny, razil zásadu poznávat zkoumané na vlastní kůži. Trval na tom, že z konkrétní zkušenosti s věcmi se dá vycházet kdykoli, že je zdrojem veškerého poznání, že je víc než názor uznávané autority, což bylo v té době naprosté novum. To, o čem píše, měl osobně odpozorované. Když jako provinciál bratří kazatelů projížděl celou Evropou, hledá odpovědi na své otázky u prostých rybářů či ptáčníků a sám vše též zkoumá. On může napsat, že míza stromů je nejhořčejší v kořeni a že v zadečku včely se nachází průhledný váček medové chuti. Proč? No protože to vše osobně ochutnal. Rozlišuje mezi trny a ostny, mezi pavouky lovící do sítí a lovci skokany… Do přírodovědeckého argumentování nevpouštěl teologické argumenty.

Krásně hovoří o Nejsvětější Panně, nazývá ji Pokladem, Strážkyní pokladu, Rozdavatelkou milostí Božích. Říká, že Maria stojí se svou důstojností Božího mateřství hned za velebností Boží a že jen v jednom případě by se mohla s Bohem dokonaleji spojit než tímto mateřstvím – tak, že by se Bohem sama stala. Titul „Královna“ pro něj znamená mnohem víc než „Císařovna.“ Ten totiž značí přísnost a strohost, kdežto „Královna“, to je dobrota a starostlivost o druhé.

„Panno Maria, tys neuchvátila milost násilím, jak to chtěl učinit Lucifer; neztratila’s ji, jak ji ztratil Adam; nekoupila’s ji, jak ji chtěl koupiti Šimon kouzelník; nýbrž jsi ji nalezla, poněvadž jsi po ní toužila a hledala ji. Nalezla jsi milost nestvořenou i všechna dobra stvořená.“

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: wikipedia