Náš biskup Martin píše dopis nemocným

Milí přátelé, drazí nemocní, milí senioři, sestry a bratři,

zdravím vás na prahu letošního adventu a vánočních svátků. Ty nám znovu přinesou radostnou zprávu o narození Spasitele. V tom známém betlémském příběhu ale nelze přehlédnout i lidskou lhostejnost a nevšímavost k situaci Marie a Josefa, kteří nemají kde hlavu složit. Nakonec najdou útočiště ve stáji za Betlémem, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo, jak píše v evangeliu svatý Lukáš. Evangelista Jan pak tuto neutěšenou situaci vepíše do slov: Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.

Dnes naopak má betlém pevné místo v našich domácnostech a rodinách, protože patří k našemu prožívání Vánoc. Velkou zásluhu na tom má svatý František, který se právě před osmi sty léty prvním živým betlémem rozhodl příběh Kristova narození lidem přiblížit. Tato blízkost betléma v našich domovech k nám má promlouvat. Papež František říká: „Nezáleží na tom, jak se betlém vystrojí. Záleží na tom, aby promlouval k našemu životu.“ Co nám tato blízkost betléma říká? Bůh je nám blízko. Bůh nám chce být blízko. Chce být blízko také vám, i když se třeba díky nemoci nedostanete do kostela tak, jak byste chtěli. Bůh je vám blízko svou láskou, je vám blízko ve svátostech, které vám kněží rádi zprostředkují, proto se o ně nebojte požádat. Tak jako máme místo doma pro betlém, mějme ve svém srdci stále místo pro Boha.

Možná někde o letošních Vánocích zůstane prázdné místo u stolu po někom, kdo nás opustil. Kristus nás neopustil. Stal se člověkem proto, aby s námi zasedl ke stolu a abychom jednou my s ním byli u stolu hostiny v Božím království.

Přeji vám milostiplné dny adventu a Vánoc a žehnám vám.
+ váš biskup Martin

Jesle k nám promlouvají.
Z promluvy papeže Františka o půlnoční mši na Vánoce 2022

Jesle, do kterých byl položen Ježíš, k nám promlouvají konkrétně. Dítě v jeslích představuje skutečně nápadný, až surový výjev. Připomíná nám, že Bůh se skutečně stal tělem. A tak teorie, krásné myšlenky a zbožné pocity vůči němu už nestačí. Ježíš, který se narodil chudý, žil chudý a zemřel chudý, nemluvil o chudobě, ale žil ji naplno pro nás. Od jeslí až po kříž byla jeho láska k nám hmatatelná, konkrétní: od narození až po smrt přijal tesařův syn drsnost dřeva, drsnost naší existence. Nemiloval nás slovy, nemiloval nás naoko!

A proto se nespokojí se zdánlivostí. On, který se stal tělem, nechce jen dobré úmysly. On, který se narodil v jeslích, hledá konkrétní víru, která se skládá z klanění a lásky, nikoli z tlachání a vnějšího zdání. On, který se obnažil v jeslích a obnaží se na kříži, nás žádá o pravdu, abychom šli k nahé realitě věcí, abychom výmluvy, ospravedlnění a pokrytectví položili k nohám jeslí. On, kterého Maria něžně zavinula do plenek, chce, abychom byli oděni do lásky. Bůh nechce zdání, ale konkrétnost. Bratři a sestry, nenechme si tyto Vánoce ujít, aniž bychom udělali něco dobrého. Protože je to jeho svátek, jeho narozeniny, dejme mu dary, které se mu líbí! O Vánocích je Bůh konkrétní: v jeho jménu oživme trochu naděje v těch, kdo ji ztratili!

Ježíši, hledíme na Tebe, ležícího v jeslích. Vidíme Tě tak blízko, navždy blízko nás: děkujeme Ti, Pane. Vidíme Tě chudého, učíš nás, že pravé bohatství nespočívá ve věcech, ale v lidech, zvláště v chudých: odpusť nám, jestli jsme Tě v nich nepoznali a nesloužili Ti. Vidíme Tě konkrétně, protože konkrétní je Tvá láska k nám:

Ježíši, pomoz nám dát naší víře tělo a život. Amen.

Bůh je s námi.

„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, což se překládá: Bůh je s námi.“ (Mt 1,23)

Nemoc s sebou často nese bolest, neschopnost se sám o sebe postarat, samotu, smutek, někdy i odloučení od rodiny a ztrátu přátel. Nemoc s sebou také někdy přinese otřesení důvěry v Boha, pocit nespravedlnosti a těžké otázky: proč to Bůh dopustil, proč neodpovídá a nepomáhá? Nemoc s sebou často přináší bezesné noci, nekonečné hodiny na lůžku, čas jako by se zastavil. Nemoc bývá často cestou ke smrti. Kde je Bůh?

Nemoc však s sebou také často nese velkou vděčnost za pokrok lékařské vědy, velkou úlevu, když léky pomůžou, podaří se operace, za každý další darovaný den. Nese s sebou také vděčnost za pomoc druhých, zájem blízkých, návštěvy. Nemoc s sebou dokonce někdy přináší i radost – to, když nám zavolá přítel, že na nás myslí, když bolest na chvíli uleví, když se zastaví na návštěvu někdo, koho jsme dlouho neviděli, když dostaneme příležitost se usmířit… Nemoc s sebou přináší čas: odpočinout si, ponořit se do vlastního nitra, modlit se, čas odpustit, říct druhému, co pro nás znamená. Nemoc může být časem nově prožívané blízkosti Boha. Nemoc bývá často cestou k věčnému životu.

Ježíš – vtělený Bůh, přichází na svět jako každé jiné dítě: bezmocný a odkázaný na pomoc druhých. Ve svém životě se dotýká radosti i bolesti lidství, abychom my už nikdy a v žádné situaci nemuseli být sami. Rozumí nám. Jeho láska proniká naší láskou a pomáhá nám žít náš život naplno a podle Boží vůle. Je s námi ve chvílích bolesti i v čase úlevy. On nás drží ve chvílích bezmoci a ponížení, když je pomoc druhých neochotná a necitlivá, a vtěluje se skrze laskavé ruce a milý úsměv. Vidí naše slzy a slyšínaše volání, spojuje naše utrpení se svým a skrze ně přináší světu vykoupení. Raduje se s námi i pláče s námi. Neopouští nás.

Mgr. Marie Svobodníková, DiS.
nemocniční kaplan Bílovec

Až vše jednou skončí
Magdaléna Volková

Až vše jednou skončí

a mé Já bude

jen Ty

Až setřeš mně se rtů

všechny ty ťápoty umouněných slov

a nesplněných slibů…

Až konečně pochopím,

že vše záleží pouze na Tvém Synu

Až přijmu prostý důkaz včerejšího snění,

zda vůbec Je

…anebo Není

Splyne vše

v jednoduchý

úder

věty hodin.

Těším se,

až Ti to všechno jednou

od začátku

povím.