Světice měsíce ledna, 4. 1. sv. Alžběta Anna Bayley-Setonová
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světicí měsíce ledna, sv. Alžbětu Annu Bayley-Setonovou, kterou si připomínáme 4. 1., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.
Alžběta si při narození uměla vybrat rodinu. Její tatík Richard Bayley byl prvotřídním newyorským lékařem, blízkým přítelem zakladatelů USA Washingtona, Franklina a dalších z této party. A tak když se 28. 8. 1774 narodila, bylo jasné, že se jí dostane dobrého vychování, bude se účastnit společenských akcí, pak se vdá za zajištěného mladého muže z dobré rodiny, bude mít kupu dětí a ve stáří se bude scházet se svými vrstevnicemi na čajových dýcháncích, aby probraly události posledního týdne ze společnosti. A nebude chybět ani účast na obřadech episkopální církve, jejíž byla členkou. Ale znáte to – člověk ví, co chce, Bůh ví, jak to dopadne.
Neměla ani tři roky, když jí po těžkém porodu svého třetího dítěte zemřela maminka. Čiperný tatík si brzy našel náhradu – devatenáctiletou fešnou mladici, k níž Alžběta zrovna nepřilnula. O to víc se jí a dvěma dalším dcerám věnovat otec. Holky dostaly vychování v penzionátu, aby věděly, jak držet vidličku, a uměly vyšívat a když bylo Bětce, byla provdána za 25letého Williama Setona, česky Viléma. Zprvu to vypadalo na manželství přesně v duchu ideálních představ. Bětka pořádá charitativní sbírky, učí doma své mladé švagrové, Vilda je úspěšný v podnikání. Postupně se narodilo pět malých Setonů, ale nad štěstím mladého páru se začala stahovat mračna.
Začalo to smrtí starého pana Setona. Vilém musel po otci převzít jeho zaběhlou firmu. V r. 1801 umírá na žloutenku i Alžbětin otec. Jeho náboženský život byl čistou formalitou, což jinak založenou Alžbětu vedlo k tomu, aby za jeho spásu nabídla Bohu nedávno narozenou dceru Kateřinu. V posledních chvílích svého života jí dal otec najevo, že uvěřil. Ve stejném roce Vilém bankrotuje a co víc, dostává tuberu. Manželé se s nejstarší dcerou odebírají na ozdravný pobyt do italského Livorna, kde pobývají u svých obchodních partnerů Felicchiů. Předtím se však museli nějaký čas trápit v karanténě – právě kvůli epidemii žloutenky, jež v New Yorku tehdy řádila. Ač se o milovaného Vilíka stará, seč může, jeho smrti v prosinci r. 1803 nezabrání. Zůstala sama s pěti dětmi a neví, že zanedlouho bude ještě osamocenější.
Katolická Itálie ji vtáhla do sebe. Široko daleko nebyl žádný episkopální kostel, tak ji Felicchiové vzali do katolického. A tam Alžbětu srazila na kolena všechna ta krása kolem. Během mše sv. přestala mladá v úžasu nad tou nádherou tridentské liturgie skoro až dýchat. A když jí pak její přítelkyně dona Felicche pověděla o reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, rozeštkala se Alžběta a pocítila v srdci touhu po živém Bohu. Stala se katoličkou. Zatím to věděla jen ona a Bůh, ale za pár týdnů se to dozvěděli všichni.
Vrátila se domů, pronajala si malý domek a zakoušela radost, o jaké se jí až doposud ani nesnilo. Zároveň však i zášť, o níž vůbec netušila, že je jí kdo schopen. Začala docházet do katolického kostela a pro protestantské okolí se stala prašivou ovcí. Ti, kteří se od ní neobrátili zády po krachu manželovy firmy, přecházeli na druhý chodník teď. Jediná osoba, co zůstala při ní – švagrová Rebeka –, umírá.
Trápilo ji jednání lidí, ale pokoj, jaký zakoušela před Kristovým oltářem, vše vyvažoval. Obrátila se se svým dilematem na o. Cheverusova, katolického kněze z Bostonu. To byl naštěstí kněz jiného ražení než ten, o němž píše v knize o své konverzi Scott Hann. Neřekl jí, že konverze není ekumenická, ale napsal jí, že v srdci je už dávno katoličkou, a připomněl jí slova apoštola Pavla o tom, že nyní vidíme jen v zrcadle. To bylo to, co potřebovala. 15. 3. 1805 se stala katoličkou oficiálně, když pronesla veřejné vyznání katolické víry. O deset dní později přijala Krista v Eucharistii. „Jsem Jeho a On je můj. On přišel. Vstoupil do obydlí v mém srdci. Nyní jsem Jeho,“ psala Amálce Felicchiové.
Začala nová etapa jejího života. Chodila mezi nejnuznější farníky, pečovala o ně a díky svému vzdělání je učila číst a psát. Protestantští sousedé ji ale nemohli ani cítit, z jejich školy, kde chvíli učila, ji vyštvali „ako besného psa“, takže se nakonec na radu svého duchovního rádce přestěhovala do Baltimoru, kde založila malou školu pro děvčata. (Nezapomínejme, že byla sama, měla pět dětí, bez majetku, ale tehdy v březnu r. 1805 vrhla svou starost na Pána, takže byla v klidu.) Chce to rozjet ve velkém, ale cítí, že sama nemá nárok. A tak podle ideálů sv. Vincence z Pauli zakládá r. 1809 řeholní společenství Milosrdných sester sv. Josefa. Šlo o první řeholní společenství založené na území JúEsEj. Alžběta se stala matkou představenou prvních pěti mladých žen, jež se do nové kongregace přihlásily. Dokonce i dvě její dcery chtěly do kongregace vstoupit, ovšem zemřely na souchotiny dříve, než k tomu došlo. Anna Marie alespoň složí sliby na smrtelné posteli, ač ještě nedokončila noviciát. Alžbětu to však nezlomilo a usilovně pracovala na této části vinice Páně. Sociální a charitativní činnost sester v černém se brzy stala pověstnou a její zakladatelka veřejně známou osobou. Jedni ji ctili, druzí, např. Setonovic rodina, ji zavrhli, ježto přispěla ke konverzi své švagrové Jindry.
Nová řeholní rodina se přestěhovala do Emitsburgu, kde matka Alžběta otevřela farní školu pro chudé – první svého druhu ve Státech. Tam ve svých 47 letech podlehla vysílení a pravděpodobně i tuberkulóze. Byl 4. leden L. P. 1821. Dva roky po ní odchází na věčnost syn Richard. A v r. 1846 obléká černý hábit Alžbětina dcera Kateřina, ta, jíž obětovala kdysi Bohu za obrácení otce.
V r. 1963 došlo v Římě k beatifikaci Alžběty Setonové papežem Janem XXIII., no a r. 1975 ke kanonizaci Pavlem VI. Sv. Alžběta Anna Setonová je vzývána při úmrtí dětí, rodičů, je patronkou lidí vysmívaných za víru, vdov a lidí pracujících na moři (dva synové byli námořníci). Je pochována v bazilice sv. Anny Setonové v Saint Joseph’s Valley.
Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: wikipedia