Světec měsíce února, 9. 2. bl. Jakub Cusmano

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světcem měsíce února, bl. Jakuba Cusmana, kterého si připomínáme 9. 2., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Tohoto únorového světce jsem tentokrát hledal v prostorách nemocnic a ordinací. Proč? Aby bylo vidět, že i mezi sortou lidí v bílých pláštích se vyskytují lidé svatí. Zapomeňte na snad nejznámější doktory v našem zeměpisném pásmu podmínkách – sv. Blažeje a primáře Sovu, řeč je o čistokrevném Sicilanu, jenž se do análů palermské nemocnice a dokumentů blahořečení zapsal pod jménem Jakub Cusmano.

Narodil se na březnové idy (15. 3.) r. 1834. To, že se narodil zrovna v den smrti slavného Caesara, nikterak neznamenalo, že bude kopírovat život či sny tohoto moci chtivého vojevůdce. Naopak, vydal se přesně opačným směrem. Nikoli směrem nahoru, ale dolů, aby pak byl nahoru vyzdvižen.

Výchovu dostal na té nejlepší adrese, jaká byla poblíž k mání – v jezuitském Collegio Massimo. Řada z vás má jezuity díky socialistickému školství z minulých let spjaté se vším možným, jenom ne s dobrým. Ostatně dnes to není o moc lepší. Ale i takový nešťastník Voltaire, ve své době nepřítel křesťanství číslo jedna, jezuitský vzdělávací a výchovný systém stavěl mimořádně vysoko. Však byl taky sám jeho produktem. Kdo tedy prošel jezuitskými školami, musel už v té hlavě něco mít a mohl pomýšlet na další studia. To se týkalo i Jakuba. Lákala ho medicína, tak podal přihlášku na lékařskou fakultu. Jeho snem ovšem nebylo zajistit si život solidním příjmem, event. mít dobrý a nepříliš namáhavý džob v zemi, odkud živitelé rodin (ba i celé famílie) po tisících odplouvali do Spojených států, aby sehnali práci alespoň tam, když ji nemohli splašit v rodné zemi. A když už přece jen, tak v dosti nelidských podmínkách, museli makat od nevidím do nevidím a bez nějakých sociálních záruk. Ne nadarmo je 19. stol. ve znamení sociálních encyklik či zrodu různých dělnických hnutí. Celou zemí řádila bída, až pištělo, a právě chudobou sužovaným lidem se mladý doktůrek rozhodl obětovat svůj život.

Už jako medik vypomáhal těm nejubožejším a to se nezměnilo ani poté, co si na stěnu svého pokojíku vyvěsil diplom s titulem MUDr. Jedinou změnou bylo to, že nyní byl sečtělejší, zkušenější a jako mladý dottore Giacomo i váženější. Avšak lidé, kterým jde o kejhák, nehledí na tituly, potřebují někoho, kdo jim bude nápomocen – pro tělo i pro duši.

To pociťoval i náš mladý ranhojič. Poznával, že být lékařem je sice fajn, ale že může i něco víc, resp. že ho Bůh volá k něčemu jinému, k něčemu vyššímu. Uposlechl tedy Jeho volání, sundal z krku stetoskop, místo něj si nasadil kolárek a vstoupil do semináře. Od r. 1860 si pak před své jméno mohl psát další titul, tentokrát P. jako páter nebo jako pravý Talián – padre. A takto mohl dělat přeci jen víc, a to ne jen na vlastní pěst, ale již organizovaně, ne již jaksi namátkově či krátkodobě, ale natrvalo.

Zakládá pro tyto instituci nazvanou Boccone del Povero – Almužna chudých, mající za úkol péči právě o ty nejpotřebnější. V roce 1888 se pak z této organizace zrodila Kongregace Missionari servi dei Povero – Misionáři služebníci chudých, která byla oficiálně schválena r. 1907. V r. 1955 byla vložena pod křídla Kongregace sv. Vincenta z Pauli, aby o rok později změnila křídlo a patřila už jednou provždy pod kapucínskou větev velké františkánské rodiny. To šlo o mužskou kongregaci, ale v rámci emancipace, jež v oněch šťastných dobách byla ještě na houbách, založil i její ženskou odnož. S názvem si hlavu příliš nelámal – Servi dei Povero (Služebnice chudých).

Poté co dostal potvrzení o jejím schválení, řekl: „La mia missione é finita“ – „Má mise je skončena“. 9. února L. P. 1888 vydechl naposledy. Domácí úkol, který mu Bůh uložil, zdárně dopsal. Místo rodičů se pod něj 30. října podepsal 1983 papež Jan Pavel II. a před Jakubovo jméno dopsal další titul – „blahoslavený“.     

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: wikipedia