Římskokatolická farnost KrnovSvětec měsíce dubna, 11. 4. sv. Stanislav
Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světcem měsíce dubna, sv. Stanislav, kterého si připomínáme 11. 4., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.
Jeszcze Polska niezginieła, póki my żyjemy… Takto začíná polská hymna. Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme… Jak taky může zhynout země, jejíž jeden z nosných pilířů nese jméno svatý Stanislav?!
Bogu niech będzie chwała – tak nějak možná velebili Wielisław a Markéta někdy kolem r. 1030 Pána, když se jim narodil chłopaczek Stanislav. Ves Štěpánov (Szczepanów) jim patřila, a tak si mohli svého Staška či Stacha, jak mu jako správní Poláci dozajista říkali, poslat na študia do školy při krakovské katedrále. Tam neušel orlímu zraku biskupa Lamberta Suły, který jej poslal do univerzitních škamen do belgického Liege a snad i do Paříže. Když se Stach po smrti rodičů vrátil, rozdal veškeré dědictví chudým a přijal kněžské svěcení. Lambert chtěl mít nadějného páteříka u sebe, jmenoval jej tudíž kanovníkem krakovské katedrály. Poté co r. 1070 zemřel, sám papež Alexandr II. vybral za jeho nástupce Stanislava. Dle tehdejšího úzu měl stvrdit jeho jmenování i král – v tomto případě Boleslav II. Smělý. Udělal tak až po dvou letech průtahů, jejichž důvody neznáme. Zcela jistě toho později hluboce litoval…
Z hlediska politického se mladý biskup nejvíce blýskl tím, že se spolu s Boleslavem zasloužil o navrácení hnězdenskému arcibiskupství jeho výsadního statutu, a tím pádem i nezávislosti na arcibiskupství magdeburském. Vypadá to jako nic, ale byla to opravdu velká pecka. Prvořadou hvězdou se stal též vyhraným soudním sporem o jednu vesnici s dědici jejího zemřelého majitele – podle legendy svědčil ve sporu onen zemřelý, jehož Stanislav pro tyto účely vzkřísil z mrtvých. Samozřejmě usiloval o pokřesťanštění Polska, o duchovní obnovu kněží a příslovečná se stala jeho osobní chudoba, kdy se jeho biskupské sídlo stalo útočištěm pro ty, co bývají obyčejně zkrušováni osudem nejčastěji – vdovy, sirotci, nemocní, staří…
Král Boleslav byl vskutku prazvláštní chlapík. Na jedné straně vrátil Polsku jeho suverenitu, horlivě podporoval reformy Řehoře VII., stavěl spoustu kostelů a klášterů, zval do země zahraniční duchovní. O jeho podílu na záležitostech v otázce Hvězdna už byla řeč. Jeho přízvisko však nezní „Pobožný“, leč „Smělý“. Proč? Bo vyznával zásadu, že celý svět je jedno bojiště. Na koni obrážel okolní země a válčil v nich ostošest. S mečem v ruce se snad narodil, jen české země takto „navštívil“ hned třikrát, proléval krev v Uhrách i v německých zemích. V rámci dobrých sousedských vztahů nezapomněl ani na Kyjevskou Rus.
Během jeho dlouhatánské nepřítomnosti v zemi zde bujely všechny možné i nemožné druhy nešvarů, rozbroje byly na denním pořádku, abnormálně vzrostl počet rozbitých manželství. Místo něj vládl v zemi chaos, z čehož si on nedělal těžkou hlavu, byl jí prostě jinde a nedbal na četná upozorňování svých rádců. Když se anarchie v zemi během jeho další výpravy dostala za hranice únosnosti, začali jej jeho nejbližší opouštět, ježto se už na jeho pasivitu nemohli dívat. On se ale vrátil a jako správný rapl se začal mstít a zároveň i trestat viníky zemské krize, a to s plnou vervou a bez slitování, přesně tak, jak se vrhal do bitev…
Jak to asi vypadalo, nechť poslouží ukázka, jak naložil s nevěrnými ženami: musely svými prsy kojit jeho štěňata. Králova krutost vůči poddaným či rytířům neznala mezí, celá země se třásla strachem a neodvážila se mu stavět na odpor, natož mu vyčítat jeho vlastní hýřivý život, který si oslazoval mnoha chutnými „dezerty“ – konkubínami z řad vdaných i svobodných žen. Celá – kromě jednoho biskupa. Jmenoval se Stanislav.
Boleslav si myslel, že mu bude Stanislav vděčný za to, že ho na biskupský stolec dosadil a bude se podle toho patřičně chovat. Ale to se sekl, a to fest. Krakovský biskup nebyl žádné vyděšené kuře, které by svému pánu zobalo z ruky, ale pravý polský orel. (O tomto ptáku bude ještě řeč, proto ten patos.) S plným vědomím toho, do čeho jde, pustil se s protřelým válečníkem do boje. Natvrdo mu vyčetl všechny jeho špatnosti i protiprávní zasahování do církevních záležitostí. Nabádal jej k nápravě, ale když nic z toho nepomáhalo, jednoduše jej exkomunikoval. Kromě toho, že nyní byl zbaven přístupu ke svátostem, přestali být jeho poddaní povinni jej poslouchat. To byl těžký kalibr. Namísto polepšení však králova nenávist ke Stanislavovi nabyla až patologických rozměrů.
Obratem jej odsoudil k smrti, ale stala se podivuhodná věc: v celé zemi se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten rozsudek vykonat. Stanislavova autorita v tehdejším Polsku musela být tedy velká, poněvadž jenom kvůli platnosti klatby a jejich důsledků to zcela jistě nebylo. Úlohu kata tak musel převzít panovník sám.
11. dubna 1079 se vydal do kostela sv. Michala na Skalce v Krakově. Věděl, že tam Stanislav bude. Se třemi svými nohsledy vtrhl do chrámu a biskupa obráceného k oltáři, u něhož právě sloužil mši svatou, usmrtil ranou mečem do týla. Jeho tělo potom rozkázal rozčtvrtit a pohodit venku dravcům. Kněží však jeho ostatky pohřbili na místním hřbitově. I to svědčí o tom, jaké úctě se Stanislav těšil.
To však nebyl celé historii konec. Co se týče víry, tak s Poláky není žádná sranda. Celé Polsko se jako jeden muž postavilo proti svému vladaři a vyhnalo jej ze země. Ten hledal azyl nejprve v Uhrách, kde pár let předtím dopomohl na trůn králi Vladislavovi. Ovšem pozdější svatý Vladislav vraha jiného světce do své země přijmout odmítl. Ten bloudil Evropou, jenže už ne jako rytíř, ale jako jakýsi Ahasver. Skonal r. 1081 v benediktinském klášteře v Osijeku poté, co se poslední fázi svého života podrobil přísnému pokání.
Ostatky mučedníka byly už r. 1088 přeneseny do krakovské katedrály. Podle legendy hlídali tělesné pozůstatky mrtvého čtyři orli. Stanislav byl r. 1253 papežem Innocencem IV. prohlášen za svatého. Stal se národním světcem č. 1 – vedle sv. Vojtěcha. Nad těma dvěma je u našich severních sousedů ctěna už jen Panna Maria, jež je ale oficiálně korunována za královnu Polska. Zde je jeho svátek slaven 8. května, v den, kdy tu byl r. 1254 veřejně jeho kult vyhlášen. Bývá zobrazován jako biskup a jeho atributy jsou meč, mrtvý u jeho nohou (onen vzkříšený svědek od soudu) a orel, jehož mají mimochodem Poláci ve státním znaku.
Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: wikipedia
