Světec měsíce června, 6. 6. sv. Norbert z Xantenu

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světcem měsíce června, sv. Norbert z Xantenu , kterého si připomínáme 6. 6., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Mladé knížátko Norbert rostlo od svého narození (1082?) jako z vody. Jako druhorozeného ho nečekala vláda nad statky rodného Xantenu, ale měl se vrhnout na dráhu duchovního. Jakožto knížecí synek pak neměl skončit ve stínu nějaké zapadlé fary, ale měl se vyhřívat na výsluní církevní hierarchie. Průpravou mu bylo místo u kolínského arcibiskupa, od něhož povýšil k samotnému císaři Jindřichu V.

Dostal se tak do víru boje o investituru. Když císař na dohodnuté korunovační cestě do Říma nejprve vzdal papeži hold, aby jej hned druhého dne zajal, navzdory momentálnímu rozložení sil se Norbert vydal k papeži a prosil jej na kolenou za odpuštění, že je jako člen císařova dvora na této „akci Zet“ účasten. Tento čin se prakticky rovnal sebevraždě – přinejmenším politické. Císař jej však k údivu všech na místě neprobodl, ale nabídl mu biskupství v Cambrai. Od chlapa, jemuž to nepatří, nic takového nechci, řekl si mladý sekretář a odmítl. Když pak byl dán Jindřich papežem do klatby, vsedl Norbert na koně, zamával mu a odcválal pryč.

Jel a jel, a jak tak jel kolem městečka Vredenu, vjel do bouřky, když tu před něj náhle sjel blesk. Omráčený Norbert spadl ze svého araba. Když se probral, vzpomněl si, že v bezvědomí slyšel hlas žalující na jeho dosavadní lehkovážný způsob života. „Odstup od zla, konej dobro!“ měla být jeho první slova v „novém životě“. V novém, ježto od tohoto okamžiku šel Norbert do sebe. Psal se rok 1115.

To, že Norbert „převlékl kabát“, nebylo na zprvu znát, poněvadž kající žíněné roucho nosil pod fešným hedvábným ohozem. Nechal se vysvětit na kněze, bo chtěl vlastním příkladem začít od toho, v čem viděl své hlavní poslání – reformu a nápravu kněžství. Se svými názory a tvrdými požadavky se moc netajil, proto těm pohodlněji smýšlejícím panáčkům lezl pořádně na nervy. Došlo to tak daleko, že se musel na nějaký čas stáhnout do ústraní. Chvilku se „živil“ jako poustevník, při kterémžto způsobu nabral sdostatek sil k druhému poločasu své hry o duši vlastní i duše svých bližních. Kromě nového žíněného „dresu“ si s sebou vzal jen bohoslužebné náčiní. Všeho ostatního „náčiní ke hře“ se zbavil. Zrodil se potulný kazatel.

Když r. 1119 zemřel papež Paschal II., který mu dal misijní dekret, měl Norbert za to, že by si měl od nového Petrova nástupce – Kalixta II. – vyžádat jeho potvrzení. Vydal se proto se svým druhem (nechápat v dnešním významu tohoto slova!) do Remeše, kde měl Kalixt předsedat koncilu. Nepodařilo se jim však k němu dostat, a tak udělali čelem vzad. Ztrápené a unavené je na zpáteční cestě potkal laonský biskup Bartoloměj. Vnuknutím shůry je nepovažoval za nějaké bezďáky, ale za muže Boží. Ujal se jich a slíbil jim zprostředkování audience. Přestože v Remeši nebylo kvůli natřískanému programu moc času na soukromé besedy, s papežem se párkrát viděli a patrně v těchto rozhovorech vznikl nápad založení nového řádu.

Bartoloměj se činil i nadále. Se svým hostem pěstoval turistiku po své diecézi. Nešlo ovšem o obdivování přírodních krás či o sport, ale o hledání místa pro středisko nového řádu. Stal se jím kostelík sv. Jana Křtitele v kraji Prémontré. Jestli najdu žáky, založím tu klášter, říkal si Norbert, jehož biskup oblékl do bílého hábitu a na krk mu pověsil škapulíř. Za tři měsíce jich měl třináct (žáků). Šel do toho. Pro nový řád premonstrátů (Prémontré – lat. Premonstrum) založený r. 1120 použil pravidla augustiniánské řehole a jako úplně první zřídil tzv. třetí řád. Prvním jeho členem byl champagnský vévoda Theobald IV.

Když pak jel za pár let vyjednávat sňatek této první laické vlaštovky k rodině nevěsty, stavil se ve Štýru, kde zrovna císař Lothar jednal o obsazení arcibiskupství v Magdeburku. To je Boží řízení, řekl si nejen on, když muž svaté pověsti brouzdal štýrskými ulicemi. Norbertovy řeči typu: „Já arcibiskup být nechci!“ císař vůbec neposlouchal, a tak mohla magdeburská katedrála r. 1126 pompézně přivítat svého nového představeného. Vrátný ještě musel před slavnostním entrée odehnat z průvodu slavnostně oděných biskupů a šlechty jednoho bosého a chatrně oděného mníška. Když se však z něj vyklubal právě Norbert, nakonec ho tam přece jen pustil, ačkoli ten rozdíl pořádně pral do očí.

A stejně tak bylo do očí bijící působení nového pastýře v porovnání s životem jeho oveček. Dovolil si po nich chtít zachovávání přikázání, po kněžích chtěl zachovávání celibátu a po šlechtě navrácení rozchváceného církevního majetku. Narazil. Opozice byla hodně silná. Hodně silná. Povstání donutilo Norberta opustit město. Ten však jako arcibiskup s právem uvalit klatbu či interdikt nebyl v žádném případě outsiderem. Ba naopak, hrozbu nemožnosti sloužení mší a přijímání svátostí veškerým obyvatelstvem, jíž bylo město na nějaký čas stiženo, odvrátili Magdeburští prosbou o usmíření a ujištěním o bohatém odškodnění. Norbert podanou ruku s radostí stiskl, ovšem jediné hmotné odškodnění, jež přijal, bylo to pro svého zraněného služebníka, jehož krk probodli vzbouřenci před jeho očima.

Ve velké politice se měl pak blýsknout ještě jednou – když jako císařův říšský kancléř pro Itálii úspěšně řešil citlivou otázku dvojpapežství. Perná práce mu dala pořádně zabrat. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zcela vysílený se po návratu do Magdeburku nechal na smrtelné posteli zaopatřit svátostmi a 6. června r. 1134 odevzdal svou duši Pánu.

1. 1582 jej papež Řehoř XIII. prohlásil za svatého. Pro nás, Čehúny, je zajímavé, že r. 1627 se jeho ostatky dostaly do strahovského premonstrátského kláštera. Tím se sv. Norbert stal patronem Čech. Jeho jméno zaznívá, jak známo, i ve Svatováclavském chorálu.

Je i vděčným přímluvcem za dobrý porod. Bývá zobrazován jako arcibiskup nebo premonstrát, často s jiným českými patrony, má u sebe kalich či monstranci, někdy mu u nohou leží ďábel.

Sv. Norberte, oroduj za nás.

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: Fresko Norberts von Xanten in Orvieto, San Severo, 14. Jh. Source: Norbert von Xanten, ed. Elm, 1984 (title page)