Světice měsíce srpna, 11. 08. sv. Filoména

Životy světců narozených v tomto či minulém století nebo dokonce i před více než stovkami let nám mohou být stále živým příkladem pro těsnější vztah s Kristem a inspirací pro službu bližním. Světice měsíce srpna, 11. 08. sv. Filoména, kterou si připomínáme 11. 08., nám tak může být velmi dobrým vzorem i dnes.

Narodila se v roce 292 do královské rodiny jistého menšího řeckého království, přičemž nic dalšího v tomto směru nevíme, ani jméno krále, ani název království, v němž vládl. Zato však víme, že rodiče byli křesťanskými konvertity a ona doslova a do písmene vymodleným dítětem.

Když jí bylo třináct let, předvolal si jejího otce do Říma nejmocnější muž Římské říše císař Dioklecián kvůli blíže neurčenému podezření, které naň dopadlo. Předvolaný král vzal s sebou do města na Tibeře i svou choť a dceru Filoménu. Při prvním slyšení nejprve čelil císařově zlobě, při tom druhém, kdy měl přibrat i obě ženy svého života, došlo k obratu. Dioklecián se do spanilé dívčiny zamiloval a vyžádal si na králi její ruku, za kterou mu slíbil „celou moc své říše“.  

Otec byl císařskou nabídkou uchvácen, stejně tak jeho manželka, ne už Filoména. Císařovu nabídku odmítla. Nepomohlo přemlouvání rodičů, stála si za svým, zvláště když jim sdělila, že před nedávnem složila Kristu Ježíši, jehož jediného miluje, slib doživotního panenství. Neustoupila ani při vyhrožování a ve svém předsevzetí vytrvala i tváří v tvář Diokleciánovi, jemuž to v tu jeho tvář taky vmetla. Zhrzený vladař ji přikázal uvrhnout do temné kobky, kde měla být o chlebu a vodě tak dlouho, dokud nepřijde k rozumu.

Odmítnutý amant k ní denně scházel v naději, že ji úděsné podmínky špinavé a studené cely přesvědčí k přijetí jeho nabídky. Přemlouval ji, sliboval a snažil nalákat na možnosti, jež by z toho pro ni vyplývaly, činil jí nemravné návrhy a vyhrožoval. Nepochodil. Ona se za něj ve volných chvílích modlila, zároveň pochopitelně prosila Boha o sílu k přestání celého tohoto martýria a velebila svého nebeského Ženicha.

S pocitem ponížení ji tedy poručil zbičovat. Bělostné Filoménino tělo dorasovali vykonavatelé císařova rozkazu až běda, takže nikdo nepochyboval, že je její konec naprostou samozřejmostí. Vhodili ji tedy zpět do její cely s jistotou, že tam dokoná. Nazítří ráno zažili šok jak hrom: nejenže byla Filoména naživu, ale na jejím zmasakrovaném těle nebylo ani stopy po včerejší kruté proceduře pochopů. „Zjevili se mi dva andělé, kteří zářili a třpytili se světlem. Ti mi nalili balzám do mých ran,“ vysvětlila císaři Filoména záhadu.

Dioklecián ji nato předvedl před celý dvůr, kde se s ní pustil do věroučné debaty. Filoména ho i ostatní při ní na hlavu porazila, což císař nesl opět velmi těžce. Poručil ji svrhnout s kotvou na krku do hlubokých vod Tiberu. Jenže opět se utkal s Boží mocí, ovšem tentokrát s nepatrnou změnou: zatímco o zázraku s uzdravením po bičování vědělo toliko osazenstvo dvora, při následující scéně byl svědkem i shluklý římský lid, natěšený na veřejnou popravu nepřítelkyně Říma, jak byla titulována.

Skryti zrakům davu k dívce zcela odevzdané do Boží vůle a radující se z možnosti zemřít pro Spasitele totiž přilétli titíž dva andělé, kteří ji v noci uzdravili převzácným olejem, rychlostí blesku z ní sňali řetězy, něžně ji uchopili do náručí a přenesli na souš, kde ji postavili.

Vzteky bez sebe nařídil císař vláčet Filoménu ulicemi města a střílet do ní šípy, aniž by ji lučištníci zabili – měli ji jen lehce poranit a způsobit bolest. Avšak i tato muka zázračně přestála – v noci strávené v cele, kam ji opět uvrhli, aby zde dodýchala, Filoménu opětovně navštívili andělé a zhojili její rány. 

Ráno pak Dioklecián, opakovaně porážený Bohem a třináctiletou dívkou, poručil vyvézt Filoménu na Martovo pole, kde ji měli lučištníci teď již prostřílet svými šípy. A znovu se stalo něco nevídaného: šípy k ní nedolétly, klesly bezprostředně po vystřelení k zemi. Stejný úkaz se udál při druhém pokusu. Císař lučištníkům nařídil rozžhavit hroty šípů v posvátném ohni hořícím na oltáři boha války Marta a s nimi dívku zabít. Šípy se však vrátily z půlky své letové dráhy ke střelcům a šestici z nich proklály. To už se desítky lidí shromážděných kol dokola vrhaly na kolena a začaly velebit Krista, jehož až dosud častovaly posměšky a urážkami. Rozběsněný vladař uložil jednomu z mužů Filoménu bleskově setnout. Ten jeho rozkaz splnil… Byl pátek 10. srpna 305, tři hodiny odpoledne. 

Autor textu: Libor Rösner
Použitá fotografie: kniha Libora Rösnera, Svatá Filoména / Tichá růže mučednictví, viz oznámení novinky 2022 ZDE.